NaFrak

Míla Hrabě - Nekompromisní vedoucí kapely. Jeho nekompromisnost se většinou pozná podle arogantního mlčení, během kterého na sebe Petr a Musťa ječí pod dojmem vyšší muzikantské způsobilosti, čemuž se Pajka směje, protože jako bývalý bubeník ví své. Honza se nesměje, neboť ještě nepronikl do hlubších zákoutí kapelního života. Míla je původce velké části autorské tvorby kapely a tradiční banjista a dobrista (rozuměj hráč na dobro, ne nekonečně dobrý člověk - no i když...), protože ladí své nástroje po každé odehrané skladbě minimálně pět minut. Také je kapelním zvukařem, což umožňuje NaFraku předvádět se nejenom na malých (hospodských) scénách, ale i v parcích, na náměstích... Na život si vydělává zaměřováním objektů, ne však pomocí raket země - země, ale s použitím červeno bílé tyčky, oranžové vesty, laseru a jednoho pobíhajícího maníka. Pokud se ostatní dobře baví bez ohledu na něj, ztrácí vědomí a padá nečekaně k zemi, aby všichni pochopili, že život zase taková prča není.

Sám o sobě říká:

Pro fanynky: Šťastně ženatý (říká jeho žena), další děti už nechce.

Poznávací znamení: Stále si prozpěvuje America, America, America is Wunderbar (Ramstein - vzor BG music)

Pavel Pajka Štěpán - Protože je to bývalý bubeník, mnoho toho neslyší a tak je nekonfliktním členem kapely. Většina rozhovorů jde mimo něj a on svým spokojeným úsměvem vytváří pohodu a klid. Bez jeho administrativní práce by však kapela dávno padla, protože jen on má vždy jasno kdy které sólo má zaznít, která slova má zpívající zazpívat a kdy je nejvyšší čas hydratovat, aby umělci nepadli do komatu. Je v této chvíli druhým nejdéle účinkujícím kapely a jeho dlouholetá praxe mu umožňuje přežít třaskavé chvíle tak, že kritiku nevnímá a pochvalu nepotřebuje, protože o svých kvalitách ví. Ve vypjatých chvílích tluče foukací harmonikou o cokoliv se slovy: "SAKRA, SAKRA, UCPANÝ", následně odjíží na chatu uklidnit se vykopáváním brambor. Jeho profesí je přemlouvání výtahů k jízdě nahoru a dolů a následné přemlouvání zaměstnavatele k posunu výplaty - zde pouze vzhůru.

Sám o sobě říká:

Pro fanynky: Ženatý (prý), jeho ženu však nikdo nikdy neviděl (pí. Colombová).

Poznávací znamení:

Petr Hyška - To co nedal dohromady z autorské části produkce Míla, to udělal Petr. Navíc na sebe vzal nevděčnou úlohu uměleckého vedoucího (toužíc po titulu), který se pochvaly nedočká, na záchodcích je veřejně dehonestován, ale bez kterého by to bylo jenom pidlikání pro žíznivé troly. Aranžmá většiny skladeb je jeho práce, kterou je nucen dělat v neuvěřitelném prostoru pod schody do sklepa v rodinném domku, ve kterém bydlí, mezi sklenicemi s kompoty a zavařeninami, zatím co jeho rodina si užívá života na prostorné zahradě s bazénem a Petr občas smí vyběhnout a vyčistit v bazénu vodu (doufám, že mi povolí v galerii zveřejnit foto jeho pracoviště). Vášnivě se pokouší hrát na jakékoliv strunné nástroje (pravda, NĚKDY i docela slušně) a většinou je ten, kdo trpí jako řidič a tak umožňuje kolegům z kapely nacamrat se jako klokan. Ti potom s nadhledem rozebírají jeho techniku hry a on se jim snaží podprahově vsouvat myšlenku, že je třetí nejlepší kytarista v ČR (dobře ví, že první a druhé místo je již obsazeno). Jako bývalý profesionální řidič si vydělává zařizováním oprav vozů méně zdatných řidičů ve specializované provozovně a má radost, že je od automobilových teoretiků oddělen silnou zdí.

Sám o sobě říká: V době pionýrských táborů jsem jezdil s prima partou na tábory do Koloděj nad Lužnicí. Nejdřív jako dítko, později praktikant a pak i jako hlavní kuchař. Tábory byly bezva s častým muzicírováním a tak není divu, že mi táborové písničky přirostly k srdci. Časem jsem si vyprosil od rodičů první kytaru a začal hrát.

Dalším impulzem bylo setkání s kapelou osady Zlatá Rokle z českého ráje. Protože kapela kytaristu měla, nastoupil jsem na místo mandolíňáka. Po čase hraní se Zlatou roklí odešel basista a nahradil ho banjista. Tím se jsem se dostal k banju, na které jsem měl čas cvičit v časech trávení vojenské služby v Plzni. Po návratu z vojny už ale skupina Zlaté rokle neexistovala.

Následoval vlastní projekt Modré srdce se zpěvačkou Veronikou Hyškovou.

Pak přišlo zpočátku jen zaskakování za kytaristy v bluegrassové skupině Kupa, které se ale časem změnilo v pravidelné vystupování. Po změně žánru na americký pop odchod ze skupiny společně s banjistou Mílou Hrabětem.

S ním pak spojením bývalých členů skupiny JenTak společné založení bluegrassové skupiny Na Frak, ve které hraji dodnes.

Kromě těchto hlavních skupin jsem prošel řadou kapel, kde jsem příležitostně hrával nebo hraji na kytaru, banjo nebo mandolínu např. Kapky, Zacq band, Bakibojz, Stoř band a další...:-)

Pro fanynky: Šťastně ženatý (říká on), děti jsou ve věku, kdy nechtějí jeho.

Poznávací znamení: Velmi často má na obličeji deformaci, která je při bližším průzkumu určena jako koupená maska (ne však vždy!!!)

Jirka Musťa Sedláček - V lepším případě mlčí, v horším se snaží povzbudit (rozuměj vytočit) jednotlivé členy uskupení k vyšším výkonům krátkými, zpřesňujícími a nápomocnými poznámkami typu "NE", "ANO". Místo cvičení na hudební nástroj se poflakuje na kole a u toho rytmicky popíjí pivo. Díky tomu má pocit, že udrží tempo a snaží se o tom přesvědčit své spoluhráče. Protože všechny důležité funkce v kapele již byly rozdány, má čas vymýšlet výjezdní akce, které musí ostatní členové kapely doma zdůvodnit a většinou i tvrdě fyzicky a psychicky zaplatit (někdy i finančně). Zájemci o adrenalinové zážitky se pokouší Musťovi zasednout jeho oblíbenou židli (každá, na kterou si sedne), čímž vytváří scénáře pro akční filmy. Ke kapelní tvorbě má pouze občasné, ovšem zásadní připomínky, které však, bohužel (alespoň dle jeho názoru), většinou nikdo nebere vážně. Původní pokus o obživu jako geniální mudrc zhatil nezájem přitroublých zákazníků a tak získává peníze na běžný provoz snahou o zabezpečení hodných před zlými a manipulací s jedničkami a nulami, kteréžto zkušenosti přenáší do běžné komunikace s okolím.

Sám o sobě říká: Hudba mne provází celý život. Deset let studia klavíru (můj odchod nebyl oplakáván ani z jedné strany), muzicírování v amatérských kapelách, začátek snahy o "stupínek výš" s bluegrass kapelou Thalpgrass i více jak 20 let v poloprofesionální (podle mne folkové, však podle šéfů kapely moderní trampské) kapele Pražec mi dalo hodně nezapomenutelných zážitků včetně bojů o finále Porty. Díky Ivánkovi Strýčkovi Vlčkovi jsem byl v roce 2009 předhozen kapele NaFrak a zatím mne nevyhnali. Jsem rád, protože se mi asi po bluegrass muzice stýskalo. Neberu se moc vážně, ale NEDÁVÁM TO MOC NAJEVO :-). Někdy.

Kapelografie: Zlomené pádlo, KVR, Thalpgrass, Pražec, ZacqBand, NaFrak, Sdružení Sto(po)řBand

Pro fanynky: Šťastně rozvedený, začíná být ve věku, kdy nikdo nechce jeho

Poznávací znamení: Umělec z Prahy

Honza Osička - Benjamínek kapely, přestože figurou to je rozhodně chlap. Neustále si pořizuje nové basově hrající hudební nástroje (akustické, elektrické, dřevěné, kovové, pouzdra na ně...) a snaží se přemluvit je, aby hrály samostatně, protože si potřebuje zakouřit. V kapele má zatím těžší pozici jako nováček, ale my ho zlomíme. Jako jediný nebydlí v Praze, je to obyvatel Milovic (v nářečí domácích Milwaukee - zřejmě komplex z návštěvy ruských vojsk), ale díky němu jsme seznali, že v Milwaukee mají výborné pivo za příjemnou cenu. Narozdíl od Pajky, zatím nemá jasno kdy které sólo má zaznít, ale Petr to do něj vtluče. Co se jeho práce týká, nikdo ho ještě pracovat neviděl, ale mnohdy je zkouška přeložena, protože tvrdí: "ŽE ZROVNA MUSÍ MAKAT". Už podle vzhledu je každému jasné, že jediná vhodnáprofese pro Honzu je ET (prosíme číst anglicky).

Sám o sobě říká: Já s každým vyjdu, ale s tebou asi vyběhnu!

Pro fanynky: Mlčí a čučí

Poznávací znamení: Plátěné pouzdro na kontrabas s utrženými úchyty